«Hotel U mrtvého alpinisty»

- 1 -
Arkadij a Boris Strugačtí Hotel U mrtvého alpinisty

„Podle zpráv tiskových agentur přistál v oblasti Wingi, poblíž města Muir, létající přístroj, z něhož vystoupili žlutozelení lidé. Každý měl tři nohy a osm očí. Senzacechtivý bulvární tisk je okamžitě označil za návštěvníky z kosmu…“

(Zpráva z tisku) 1

Zastavil jsem vůz, vylezl z něho a sundal tmavé brýle. Všechno bylo přesně tak, jak to líčil Zgut. Jednopatrový hotel, převážně žlutý a zelený, nad vchodem smutečně orámovaný štít U MRTVÉHO ALPINISTY. Po obou stranách zápraží byly ve vysokých závějích pórovitého sněhu zapíchány různobarevné lyže. Napočítal jsem sedm párů, na jedněch byly připnuté boty. Ze střechy visely matné faldovité rampouchy, tlusté jako ruka. Z krajního okna vpravo vyhlédl bledý obličej a v tu chvíli se na zápraží objevil podsaditý plešatec v rezaté kožišinové vestě přes flanelovou košili. Těžkými, pomalými kroky se ke mně přiblížil a zastavil se. Měl hrubý výraz v zrudlém obličeji a krk jako zápasník těžké váhy. Nedíval se na mě. Jeho melancholický pohled byl upřen kamsi stranou a vyjadřoval důstojný zármutek. Byl to bezpochyby sám Alek Snewar, majitel hotelu a celého údolí zvaného Trychtýř.

„Tamhle,“ pronesl nepřirozeně hlubokým a dutým hlasem. „Tam se to stalo,“ ukázal nataženou rukou. Držel v ní vývrtku. „Tamhle na tom kopci.“

Otočil jsem se a přimhouřenýma očima jsem se zadíval na šedou, děsivě sráznou stěnu, která zahrazovala údolí od západu, na bledé jazyky sněhu, na zubatý hřeben, tak zřetelný, že vypadal jako nakreslený na sytě modrém pozadí nebe.

„Práskl výstřel z karabiny,“ pokračoval hoteliér stále stejně dutě.

„Letěl dvě stě metrů dolů do náruče smrti, na hladké zledovatělé skále se neměl čeho zachytit. Možná že křičel, ale nikdo ho neslyšel. Možná že se modlil. Ale v tom případě ho slyšel jedině bůh. A země se zatřásla, když na ni dopadl zároveň s dvaačtyřiceti tisíci tunami těžkého zrnitého sněhu…“

„Pozdravuje vás inspektor Zgut,“ poznamenal jsem a hoteliér radostně přerušil své líčení.

„To je hodný člověk!“ vyhrkl čile, teď už naprosto normálním hlasem. „Jak je vidět, nezapomněl na naše večery u krbu.“

- 1 -